Léta padesátá

29.03.2013 12:01

První roky padesátých let byly poznamenány politickými událostmi. Jak jsem již uvedl dříve, došlo k masovému odlivu lidí z obce a ke změnám v pracovním zařazení zůstavších obyvatel. Na zemědělce byl vytvářen politický i hospodářský tlak, aby vstupovali do JZD. Jedno z prvních JZD v okrese bylo vytvořeno v Malé Šitboři, které hospodařilo na pozemcích místního zámku i na pozemcích k.ú Těšov.

Pro hospodaření využilo objektu místního zámku se všemi hospodářskými objekty

První roky hospodaření tak byly pro JZD velmi ůspěšné a JZD bylo dáváno za vzor okolním obcím. I v Milíkově se nakonec nechali místní zemědělci přesvědčit a vytvořili JZD do kterého vstoupili všichni zemědělci z obce. Toto JZD však mělo jen krátkého trvání, od jara do zimy 1952. V zimě se toto uskupení rozpadlo a do nově vzniklého JZD už vstoupila jen malá část zemědělců, které k tomuto kroku nutila zejména neschopnost se vypořádat se stále se zvyšujícími povinnými dodávkami-tak zvanými kontigenty. Dvojí způsob hospodaření v obci byl velmi diskriminující zejména pro malé zemědělce, kteří neměli vlastní potahy a stroje. Byli odkázáni na milost, zvůli i korupci vedení JZD a STS. Postupně proto ze svých usedlostí odcházeli využívajíce toho, že nebyli zcela vyrovnáni s přídělovým fondem při dosídlování pohraničí. Na konci padesátých let tak zústali samoastatně hospodařit jen čtyři tak zvaní samostatně hospodařící zemědělci. Za éry JZD byl v Milíkově vybudován nový kravín pro sto dojnic a devastována celá řada objektů, které JZD pro svoje hospodaření využívalo-č.p. 21, 23, 30, 34, halu pily, budovy kolem mlýna a další. Koncem padesátých let se Milíkovské JZD sloučilo s JZD Malá Šitboř a v šedesátých letech s JZD Tuřany. Nakonec veškerou zemědělskou výrobu v okrese převzal stát, když vytvořil jediný okresní velkostatek s odštěpnými závody.

Společenský život v obci, ještě zejména v první polovině padesátých let, se nesl v tradicích, které noví dosídlenci s sebou přinesli. Slavily se veškeré církevní svátky, vánoční koledy, masopust, velikonoční obřady a koledy, májové slavnosti, slavnosti božího těla, svatodušní svátky, pout´na Knajplbachu, pout´v místním kostele. S církevními svátky byly i jiné společenské zábavy. Taneční zábavy a veselice, různé sportovní akce, volejbal, vybíjená, kopaná, hokej i turistické výlety pěšky a autobusem do blízkého i vzdáleného okolí. Postupně však bylo stále více zapotřebí k jednotlivým akcím vyžadovat souhlas úřadů a za každou akcí musela stát některá z organizací tak zvané Národní fronty.

Jednou z posledních, velmi vydařených akcí, bylo kácení Máje v roce 1953, které se zúčastnily včechny děti ze vsi v převlečení za cikáňata a řada dospělých, kteří hráli scénku o významu kácení v dialogu barona s hajným, lesními dělníky i cikány.

Politické procesy padesátých let dopadly i do naší obce. Při jedné z tanečních zábav přijelo komando STB a odvezli Josefa Karolíka z Malé Šitboře. Od té doby už se v obci neobjevil, protože se stal objetí vykonstruovaného procesu a ve svých dvaceti letech byl popraven. Pro rodinu Karolíků to byla druhá otřesná rána, protože mladší syn Michal ve svých třinácti letech na konci války utrpěl úraz po nášlapu na minu a přišel o obě oči a pravou ruku. Karolíkovi se poté z Malé Šitboře odstěhovali do Kramolína u Mariánských Lázní.

Padesátá léta, to byla také Studená válka. Ve Slavkovském lese se konala řada manévrů vojsk s ostrými dělostřeleckými střelbami na cíle původních obcí.

Vojáci bývali ubytováni v Milíkově i několik dnů.V lesích i v okolí obce budovali ženijní opevnění, kulometná hnízda-bunkry se střílnou namířenou na komunikace od západu, velitelská stanoviště a spojovací zákopy. Na hlavní silnici do M.Lázní i do Chebu budovali zátarasy se sruby zužující jízdní profil na tři metry. Ze západu létaly balony s letáky i různými metreologickými sondami. Zejména po měně v roce 1953 bývaly louky a lesy plné letáků. SNB a jejich pomocníci mívali napilno.

Peněžní měna v roce 1953 byla akcí tedejšího režimu, která okradla každého. Vzpomínám na tuto akci zejména proto, že jsem byl svědkem, jak můj starší kamarád, který měl našetřeno na motorku svoje úspory pálil v kamnech poněvadž výměna 1:50 pro něj nic neznamenala. Měnová reforma ještě více vyhrotila vztahy mezi lidmi.

Počasí v padesátých letech přineslo několik pohrom v obci. Protože potok po odchodu původních německých obyvatel nebyl řádně udržován a koryto zarůstalo. Zejména v zimě se několikrát rozlil po loukách, jak nad obcí, tak zejména pod obcí, kde rozliv býval až do Mokřin. Po zámrzu to bývala jedinečná ledová dráha, na které jsme jako děti užívali zimní radovánky. Protože potok míval mnohem mělčí koryto než dnes, docházelo k rozlivu i v letních měsících, zejména v období letních dešťů po Medardu. V roce1954 však v červnu přišly letní deště větší intenzity než obvykle a voda se vylila i v obci a zaplavila domy kolem potoka, hospodu, pekárnu, která už byla mimo provoz, obchod Jednoty a některé přilehlé domy. Po této povodni byla prodejna ze zátopového území přestěhována na faru, kde zůstala až do vybudování nové prodejny v roce 1973. Na začátku padesátých let se ve vsi provedla rozsáhlá rekonstrukce rozvodné sítě elektrického proudu, včetně vybudování nových přípojek s umístěním měřících zařízení vně budov. Rekonstrukci, zejména přípojky prováděly děvčata z učňovského střediska nově vznikajících pracovních záloh.

V roce 1959 provedla armáda rozsáhlou likvidaci neobývavaných a nevyužívaných objektů včetně sklepů a žump. Některé sklepy a žumpy byly likvi-

dovány pomocí náloží. Dřevěné části byly odvezeny mimo obec a spáleny, ostatní suť byla buldozery rozhrnuta.

Vroce 1953 se vrátila do Milíkova rodina Maistrova a po dohodě s Heřmanovými se nastěhovali do penzionu u minerálky. Tím, že objekt obydleli, jej fakticky zachránili. Po několikerém vyrabování tohoto sídla Heřmanovi vystěhovali zbylý inventář do Milíkova. Dům začínal pomalu chátrat, měl rozbitá okna vylámané dveře a bylo jen otázkou krátké doby aby úplně zanikl. Osídlením rodinou Maistrů, navrácením vystěhovaného nábytku a prováděním oprav se mohli do objektu opět vracet příslušníci a hosté rodiny Heřmanovi a Mladějovských.

Škola v padesátých letech prošla rovněž mnoha změnami, které rozhodně nebyly k dobru tehdejších žáků. Ze tří tříd v roce1947-48 byly v roce 1948 již jen dvě. Prakticky každý rok docházelo k výměně kantorů. Do roku 1957 se tak na Milíkovské dvoutřídce vystřídali kantoři: Máková, Lafar, Novák, Uhlířová, Hesová, Růžička, Pospíšil, Vyzina. Od roku 1955 je v Milíkově již jen jediná třída. Vté době byla otevřena škola v Mokřinách. V roce 1957 přišel do Milíkova učitel Jan Novotný a opět byla otevřena druhá třída a na školu se vrátila učitelka Hana Hesová. Hesová, Novotný a Dolejšová zůstanou v povědomí celé řady žáků i jejich dětí, protože v nejednom případě byli kantory generací.

Konec padesátých let znamenal i výraznou změnu v samosprávním uspořádání obcí. Byly zrušeny národní výbory v Malé Šitboři a Těšově a obce byly přičleněny pod národní výbor do Milíkova. Obecní správou byl pověřen placený tajemníkJosef Zeman z Lázní Kynžvartu. Sloučením JZD a okleštěním pravomocí národního výboru obec výrazně ztratila na významu.

Takto vypadala situace v Milíkově na počátku šedesátých let v době kdy vládnoucí strana vyhlašovala dovršení socializace společnosti.