historie obce

Milíkov – historie

Poloha
V severozápadním výběžku zemského okresu, v ploché údolní prohlubni na západním okraji Císařského lesa ležící farská vesnice, v dnes již neexsistující usedlosti č. 16 má svůj nejnižší polohový bod.
Na kótě 461 m n.m. stojí kostel, asi o 3m výše.Okolo 25 až 30 m nade dnem údolí se nacházel v podobě 27m vysokého komína, „ Masta – Schlout „ – dnesjiž také neexsistující parní cihelny Franze  Scherbauma, -  nejvyšší bod obce.
Rozdílnou výškou pozemků vyrostla terasovitá výstavba statků a pozemků, do půvabného krajobrazu.
Těšovská hora zadržuje severovýchodní větry, takže obec má relativně mírné podnebí. Přesto téměř každoročně dochází k těžkým průtržím mračen, následkem bouřkových výbojů na východním okraji pohoří. Od doby regulace potoka r. 1928 / 29 , trpěly domy jen zřídka povodňovýni škodami. Chránila je potoční kamenná zeď asi 1m vysoká.
Místní horou je asi 2 km vzdálená hora Arbes / 628 m /. Rovina směrem na Těšov je úrodná zvětralá břidlice, směrem na Schöd s jílovitým, ale humozním pískem, dále směrem na Kneipelbach z chudého křemičitého písku.

V roce 1870 dostal Milíkov svůj poštovní úřad, který sloužil kromě Kirchspielu, také Podlesí. Dlouhou dobu roznášel poštu pan Stingl.

Při jízdách do Chebu se používala drážní zastávka Koradsgrün, vzdálená 4 km. K jízdám do
„Lázní „ zase Sandauer, asi 5 km vzdálené. A konečně do Falknova a Karlových varů, nádraží Königsberg, které bylo vzdálené 7 km. Od roku 1930 existovaly k oběma naposled jmenovaným nádražím pravidelné autobusové spoje a od roku 1938 také autobusové spojení přes Těšov, Grün, Mendeling Gassnitz a Tremnitz, do, Chebu.
DoSchönflichtu se šlo po 4 km dlouhém chodníku, pod horou Arbes, nebo 15 km dlouhé obchůzce po silnici přes Steinhof a Liebau.

Okolo r. 1935 žila téměř polovina obyvatel Milíkova ze zemědělství. O zdrojích obživy druhé poloviny se pojednává později.

Dnes se toto místo nazývá Milíkov.

Historie.
Za  nejstarší známou německou listinu ve které je obec uvedena, je možno považovat tu  s datem 1. listopadu 1311, ve které dává Johann z Waldsassenu do zástavy vdově a synům Konráda z Haslau, Malou Stiboř a Milíkov. Tehdy byl v obci starý mlýn / poslednim mlynářem byli Marie a Franz Müllerovi z Butznu /, jedna hospoda a 17 usedlostí/. Pouze o 49 let pozděli měl Milíkov podle lénní knihy Leuchtenbergových z roku 1360 již 6 hostinců- útulků, 16 dřevěných usedlostí, jednu zděnou, jedno panské sídlo a dvůr, k tomu mlýn a co lénní kniha Leuchtenbergových neuvádí, je vlastnictví Parta z Hertenbergu a Adelaidy z Milíkova

V roce 1407 s stává Tauft Hertenberger z Milíkova lénním pánem územního hraběte Leutpolda z Leuchtenbergu. / vedle Weidenu v bavorském Horním Pfalcku /.

Také Těšov, Žabí jezero Schönflicht, Liebau a mezi horou Arbes a těšovskou horou položená obec Wolfhardsgrún a na Schwarzenbachu ležící obec stejného jména, obě ve třicetileté válce vymřely, patřily Leuchtenbergům. V roce 1542 přešel Milíkov se sousedními vesnicemi do majetku hraběte Hieronyma Schlicka. Hertenbergové zatím zůstali uživateli léna Milíkova.Po nich následovali Globnerové.

V církevních kostelních knihách Schönflichtu je uvedeno : „ 1583 byli patroni a Tutores /z latin. poručníci – ochraňovatelé /, von Schönflicht Christoph a Hertenberg z Milíkova,
Stefan von Globen zu Crotensee a Hans Wolf z Globen u Těšova. Se statkem v Milíkově, bylo patronátní právo svázáno s kostelem v Schónflichtu.

V roce 1660 koupil Georg Adam Junker z Oberkunreutu statek v Milíkově, 1683 získal rytíř Julius Ferdinand z Blankenheimu, tento majetek za 18 000 rýnských zlatých. Před velikým Benkerovým domem stála až do 1946 kamenná socha Matky Boží na jejímž podstavci byl uveden letopočet 1700 resp. 1709. nad ním erb rytíře s pěti, v jednom poli uzavřených klád, lyra a rytířská insignie.

Od 1756 do 1773 byl statek Milíkov v majetku slavného Kolegia společnosti Ježíše v c.k. vysoce svobodném říšském městě Chebu. Po rozpuštění Jezuitského řádu za císaře Josefa II připadl statek náboženskému fondu. Milíkov byl nabídnut místním poddaným osadníkům za 60 000 zlatých. Tehdejší místní soudce Achtner, byl pro tuto koupi, ale nezískal potřebnou většinu. V roce 1801 jej tedy koupila rodina Metternichů – Winneburgů jako allodiální majetek na statek a půdu. / podle něm. slovníku je „ allod „ germánské právo na statek a půdu. Pozn. překl. / Zámecká kaple s hrobkou stála bokem od zámku. Byla to osmihranná budova. V roce 1787 byla tato kaplička přeměněna na všeobecný kostel / Simona a Judy / a ten sloužil až do roku 1820 jako farní chrám Páně.

Kromě nově vzniklé lokality Milíkov, byly v roce 1789 přičleněny z farnosti Treunitz vesnice Velká Stiboř a Grün.

Dne 24.dubna 1820 vypukl v palírně lihu, která patřila statku, požár. Ten zničil 41 domů, zámek a kostel.

Stavba nynějšího kostela a budovy fary byla započata r. 1818 a dokončena v r. 1820. Po požáru se bohoslužby konaly nejdříve v kapličce na Žabím Jezeru a pak ve stodole tehdejšího milíkovského soudce až do doby dokončení stavby kostela.

Lavice svobodného pána barona Pettsharta z Hald, Malá Stiboř, kříž kazatelnice, oltář Jana Nepomuckého s dobrou figurální řezbou, také sv. Jiří na koni usmrcujícího draka, křtitelnice se sochou Johannese Baptista / 24 svíčkový lustr s broušenými tělesy z olovnatého křišťálového skla..

Pořadí farářů, od roku 1787.
Felix Meyer, 1812 Franz Wohlrab, od 1814 Josef Klier, Thomas, Schumack a Anton Unger, 1839 Anton Ortmann, 1852 Ignaz Sandner / zemřel jako 61 – letý v Milíkově /, od 1880 do 1906 Wenzl Bartoš, 1918 /19 Vokurka, 1919 až 1929 Nikolas Zimmermann. Poslední německý farář byl Nikolaus Sämann.

Oltářní obraz v kostele znázorňuje svaté Šimona a Judu / s kyjem a pilou / jejichž kostelní svátek se slaví 28. října. Varhanní službu a kostelní chór, vedl až do r. 1938 řídící učitel Prockl, pak do r. 1945 Frieda Zuber. Při vysokých církevních oslavách se zúčastnil mužský pěvecký sbor, smyčcový a dechový orchestr na skladbu „ Mše Schuberta „ a jiné liturgické skladby. Zvláště slavnostní bývalo procesí na velikonoční Bílou sobotu večer, kdy při vzkříšení byla okna ilumizována nespočetným počtem svíček. U Pomníku válečníků a u sv. Jana hořely bengálské ohně.

Na místě, kde se okolo 1930 stavěla Stubnerova vila, stávala židovská synagoga, která v roce 1885 shořela spolu několika ostatními domy. Na cestě směrem do Ždirnice byl židovský hřbitov.

Pomník válečníků na návsi vedle potoka byl stržen.

PADLÍ A NEZVĚSTNÍ, NEBO V DÚSLEDKU VÁLEČNÝCH UDÁLOSTÍ ZEMŘELÍ BĚHEM DRUHÉ SVÉTOVÉ VÁLKY. :

Haslbauer Anton 4.3, nar 1920 padl v Normandii….. atd. na str 611

 Báseň pod čarou.:

/ Velmi volný překlad z nářečí, které je překladateli cizí.Podle mého názoru jde o jeden ze skandinávských jazyků /

Ví někdo                                                        a náš domov jím také není

Co se zove domov ?                                       zkus to            

Ano ?                                                              kniho domova

Je to ráj ?                                                        vezmi vlast pod pluh

Mi se o tom zdá –                                           panorama odedávna životní drama

A  jedu směrem domů, aby každý věděl,       kdyby nás nevyhnali

Že panorama cesty je odedávna                     zůstala by naše vlast naší vlastí……..

Škola :
Škola v Milíkově byla dříve jako nestálá. Až později se v zámecké budově zařídila jedna světnice pro školu. Po požáru byla třída přemístěna do domu č. 60, / nakonec Beuthnerův / a tam setrvala až do roku 1824, kdy byla dokončena stavba nové školní budovy. V roce 1854 se budova zvedla o jedno poschodí a škola v roce1876 byla změněna na trojtřídní. Od počátku byli přijímáni žáci z Milíkova, Velké Štiboře, Malé Štiboře a okolo r. 1812 také ze Ždírnice, jejíž nedělní škola až do vyhnání / ? / zůstala expositurou obecné školy v Milíkově.

Plat učitele obnášel v roce 1791 100 zlatých, 1931 115 zlatých a 1846 182 zlatých a 3 krejcary.Pro chudobné žáky bývaly dvě nadace a slevy dle úvahy, 1 zl 64 kr. a 1 zl. CM / ? /

Ú otazníky znamenaji, že překladatel neví o co jde./

Řídící, učitelé :
Před r. 1880 Meier, do r. 1900 Anton Bäuml, do 1921 Lang, pak do r. 1945 Friedrich Prockl.

Učitelé :
Okolo 1890 Georg Stingl, po 1900 Janka, Nitsch, Wilibald Weinmann, Gebauer, Bösig, okolo1923 Adolf Mensinger, Hedwig Trupková / z Podmokel /, učitelka ručních prací Rosa Lang, provdaná Besiak / dcera Antona Langa /, po ní učitelka ručních prací Wagner a Warta, od 1927 do28 učitelka Zuber z Chebu, 1928 / 29 Franz Giebel, 1929 – 31 Hans Tichý ze Schönwaldu u Tachova, 1931 / 32Hans Scharrer z Böhmischdorfu, 1936 Gustav Bäuml ze Sandau, 1937 / 38 Luise Danzer z Velkého Hleďsebe, 1938 – 40 Karl Gerstner z Kuttenplan, 1941 – 43 učitelka Schuster Z Chebu.

Na dvoutřídní škole v Těšově :
Před 1895 řídící učitel Kraus, do 1930 ř. uč. Heinz, pak ř. uč. Besiak, ř. uč. Gebauer aj. Na jednotřídce v Markartově, byli asi od r. 1925 Gustav Bäuml, ve Ždírnici okolo 1935 Alois Lang.

Na výstupu z obce do Markvartova se až do r. 1850 nacházel mlýn na papírovou hmotu, pak továrna – přádelna a tkalcovna, která v r. 1873 zhořela. V r. 1874 vybudovali bratři Karl a Eduard Lenkovi ze Saska textilní barvírnu a tiskárnu a také vlastnnili obchody v Karlových Varech a Chomutově, ve kterých své zboží dobře prodávali. Milíkov hospodářsky vzkvétal. Okolo r. 1900 získala továrnu konkurenční firma a vyřadila ji z provozu. 120 zaměstnanců tak zůstalo bez obživy a hodně z nich se z Milíkova odstěhovalo. Okolo r. 1910 koupil zednický mistr Georg Zuber tehdy v roce 1909 vyhořelé zbytky budov a zřídil pilu a mlýn, protože zde byl k disposici trvalý přívod vodní energie. Od r. 1904 do r. 1938 se nacházela od cesty do Markvartova až k Arbesbergu střelnice pěchotního garnisonu z Chebu.Na jaře a na podzim, během cvičení se tato oblast uzavírala. Vojáci přenocovávali ve stodolách a dvou tanečních sálech, poddůstojníci a důstojníci v soukromých bytech. Mnoho jazyků bylo v Milíkově slyšet v těchto dnech a v některých z nás dětí sílilo přání umět někdy mluvit cizí řečí.

Mezi oběma světovými válkami se přičinlivá osada se 6ti většími truhlářskými provozovnami vyvinula jako letovisko. Nádherné okolí bohaté na lesy, výborná kyselka Kneipelbach – Sauerbrunn, pět dobře provozovaných restaurací / Böhm, Scharnagl, Peter, Bär a Kneipelbachhotel / a příjemné obyvatelstvo, přilákalo mnoho měšťanů. O rozvoj se se zasloužili následující představení obce :

Okolo 1870 Andreas Schwartling

           1880 Franz Gütter

           1890 Lorenz Gütter

           1900 – 1914 Georg Gütter / zemř. 1935 /

           1914 – 1916 Georg Böhm

           1916 – 1920 Josef Scherbaum / Masta /

           Do 1923 Ferdinand Plail / Beckn Pal, zemř. 1928 /

           Do 1932 Bartolomäus Hofmann

           Do 1939 Josef Pichl / zemř. 1955 v Tirscenreuthu /

           1939 – 1940 Michael Heinl

           1940 – 1945 Bartolomäus Hofmann / zemř. 1965 v Thurau v Sasku /

Řídící učitel Lang, byl 50 let, asi do r. 1940, sekretářem obce.

Od roku 1900 existoval „ Obecně prospěšný spolek „ s knihovnou o asi 1500 svazcích v obecním domě pro farní obvod Markvartov.

V roce 1887, byl zřízen vodovod z dřevěných trubek, od lesních luk v Milíkově / asi 1 a ½ km dlouhý. V roce 1920 byl nahrazen ocelovými trubkami. U kostela a restaurace Bär bylo místo, kde bylo možno odebírat vodu. Přítok byl nepřetržitý.Několik domů mělo také soukromé vodovody, nebo studny s rumpálem. Např. na „Hetzerbergu“.

Již několik století se v Kneipelbachtal používala kyselka Säerling / lidově Saling /. Okolo 1910 se pozemek dostal do českých rukou. Byla postavena plnírna lahví a okolo roku 1930 se denně posílalo do Prahy několik aut s touto kyselkou. Do r. 1840 se k osvětlení domácností používaly louče, pak moderní lampičky s řepkovým olejem,které byly od r. 1870 vytlačeny petrolejovými lampami.Posledním výkřikem okolo r. 1920 pak  byly karbidové lampy.

Elektrický proud vyráběl a dodával od r. 1919 do r 1922 Butzn – mlýn. V případě že v zimě zamrzlo vodní kolo, museli 2 muži roztáčet dynamo ručně. Rovnoměrnější byl el. proud, který byl přiváděn ze mlýna Zuber. V roce 1929 byl Milíkov a okolí napojen na územní rozvod ze Zieditzu – Falknova. Nyní vzkvétaly stolárny, které si mohly opatřit dřevoobráběcí stroje vyrábět nábytek zejména pro lázeňské objekty.V této době byla zřízena v Milíkově Reiffeisenkasse – peněžní ústav, který vedl nejprve Lang, pak Bartlomäus Hofmann. Okolo 1935 byla zřízena pro tento ústav vlastní budova u „starého zámku“. Okolo 1935 měla v Milíkově svou ordinaci zubní lékařka, / nahoře u pekaře / Zkoušená porodní asistentka byla již několik desetiletí ve službách obce.Dobrovolný hasičský sbor byl založen v roce 1879.

Velitelé : Před 1905 Josef Schörnbaum, 1905 – 1932 Josef Pichl, do 1938 Josef Grüner, pakAnton Beer. V r. 1932 byla zakoupena motorová stříkačka. Kmotrou byla Marie Achtnerová. Památník válečníkům byl na základě iniciativy válečných invalidů Beuthnera a Karla Heila postaven v malém parčíku u potoční zdi.

Milíkovský „Liebensteig“ , nebo Liebenbach, pramení severně od Königswarterského sedla u Metternichových zámeckých rybníků, protéká Amonsgrüner Unterdorf, tam do něj ústí Amongrüner Dorfbach a pod Loibm, také Kneipelbacch po západní zátočině okolo žulové příčky Růžek, přitéká ještě Rothlohbächlein od Černého rybníka. Tam nad Hofwiesen směřovala voda přes tovární potůček k Zuberově pile a mlýnu a druhý jez pod Hoffmann - Rang k Butzu mlýnu/ dnes již mimo provoz /.Z Milíkovských luhů bublal farní potůček, přes Vodní uličku. U odběrného místa vody byl “Pfarr und Kirchabrückl“. Mühlbach o šířce asi 1m, překlenuly potok žulové desky můstků se jmény „Senft – Lang, Faber a Hohberger Brückeln. Přes asi 6m široký regulovaný „Alterbach“

Louky s rybníky pod obcí bývaly v zimě často zaplaveny a nabízely se  dětem jako výborná kluziště a sahaly až ke kostelnímu mostu / Kirchensteinbruck /. Pod rybářským mlýnem v Těšově se voda nazývala „Žabí potok“ / Krottenbach / a dostala název  Ropuší jezero, nebo opačně. / e Krotte znam. Ropucha Kröte /. U Lapitzfeldu ústí ze směru od Konradsgrünu přitékající potok Leimbach, Který tvořil od Leimbrucku hranici mezi historickým Chebskem a královskými Čechami. U Tippenssenreuthu se vody vlévaly do Wondreby,která je dnes u Gassnitzu zadržována a proto musel být zřízen obchvat dřívější císařské silnice. Jména niv jsou uvedena na přiloženém plánku obce. Pod Milíkovem na polovině cesty do Těšova na rozcestí byla vždy 24. června zapálena vatra sv. Jana. Již několik dní před tím sbírali chlapci dřevo a roští. Starší museli obstarat strom a zbavit ho kůry. Děvčata, jejichž mládenci byli toho roku u odvodu, zdobily jeho korunu věnečky z kopretin zavěšených na barevných
stužkách, podobně jako 8 týdnů předtím májku na kostelním návsí.. Po setmění se pořádal lampionový průvod s lampiony, pochodněmi a ohnivými nádobami za doprovodu kapely na křižovatku. Starý pan Fabrik Zuber – Schorsch, pronesl plamenný projev za asistence zpěváků a hudebníků. Když oheň dohasínal, skákali mládenci s jejich dívkami přes řeřavé zbytky hranice. Nakonec byl zuhelnatělý kmen pokácen. Při pádu šlo o to, aby Těšovští chlapci nevzali Milíkovským vlaječku. Od místa ohniště , asi 1km ve směru na Sandau, se nacházela hospoda zvaná „ Spitzwirtshaus“, rodiny Pichlových. Asi o 2km dále ležel „Lenní dvůr“ .V průběhu zemědělské reformy byl po roce 1918 knížeti Metternichovi vyvlastněn. Později vyměnil Československý stát tento lehce nabytý majetek, ke kterému patřil také revír „Těšovská Hora“ a Tillenberg, se Strahovským klášterem, za starý cenný obraz „Růžencová slavnost“,od Albrechta Dürera. V r.1938 byl „Lenní dvůr“ opět vyvlastněn a darován novému župnímu pánovi Konrádovi Henleinovi. Vadilo mu ale , že milíkovský místní honební revír byl položen mezi revírem Těšova a Tillenbergu. Milíkovský selský honební spolek však byl neoblomný a hospodařil na svém revíru sám. Nedaleko Lenního dvora stál u okresní silnice

„Cikánský kámen“- žulový kříž s nápisem : Zde odpočívá Franz Weis, cikán“. 1 km západně od Lenního dvora byla milíkovská louka, zvaná „Bummelwies. / Bummel zn. potloukati se /. Příslušný  chovatel obecního býka / dlouhou dobu to byl „Heiselschuster- Meister- Karl von Mastaberg / měl právo tam brát seno a otavu.

Na západním svahu hory Arbes byl soukromý les pojmenován podle majitelů Weberhanslových / ostatní jména si doplňte podle textu /………….

Na jižních svazích Těšovské hory ležely na konci milíkovské nivy „Hangbia/r/hau / nepřeložitelné / da Gemoindwald / snad obecní les /, Galgendick, / doslova Tlustá šibenice ?/ Woldwies / lesní louka ? / . Na západním svahu  pak Wöldflua / „r a s Geang „ / To všechno připomíná bavorské nářečí. Pozn. překl. /

Mezi „Gradl – Holweg“ a Těšovským chodníkem ležely polnosti Gradl – Schönů a Bernet – Felderů. Vlevo vedle dosti neúrodné polnosti Meier – Karlovy až k „Zöblingu“.

Na kraji lesa stál „Präiserer – Kreuz „/ kříž /. Odtud byl nádherný pohled na celou obec a Chebsko.Za dobrého počasí jste mohli spatřit kostelní kapli u Waldsassenu a dohlédnout k Ochsenkopfu ve Smrčině.

Neexistovala slavnostní událost, na které by nebyl účasten pěvecký spolek. Jubilea 50 výročí existence v r. 1925, 60 výročí 1935 jsou pro ještě žijící milíkovské občany jedny z nejhezčích vzpomínek na události, které doposud vesnice slavila. Bylo hodně atrakcí při těchto oslavách, ale tou hlavní, byla dětská kapela ze Schönbachu z Rudohoří v roce 1935.

K celému překladuSnažil jsem se o co nejpřesnější překlad. Místy jsem připsal vysvětlivky, které budou poučné pro pochopení určitého zkracování, spojování slov, a apostrofů, též nářečových zkomolenin. Možná se mi vloudily některé české pravopisné chyby, které prosím omluvte. Překlad byl prováděn přímo z listu, bez korektury. Budete li to přepisovat,jako že ano, pak sledujte německý text, zejména v místopise a jménech. / v seznamu nejsou všechna místa v seznamu obcí dvojjazyčná./ Dále. Nechtěl jsem sáhodlouhé sloupce jmen opisovat. Překlady jsou ručně tužkou připisovány na originály. Tak teď pracujte  Vy!

Přijměte tento překlad jako pozornost, běžnou v rodinném kruhu.

Ahoj ! A mějte se dobře

                                                                                                          Otto